[3]
Zaskočeně na těch pár písmen asi minutu jen němě civím. Ne Hřebečníky? Teď jsou to pro změnu zas Šlovice?
Byť jsou zmíněné obce od sebe vzdálené sotva dva kilometry, přece jen jsou to dvě různé vesnice. Ten, kdo do matriky zapisoval všechna ta narození a úmrtí a sňatky, mi to tedy vůbec neulehčil. Jednou Jiříka s Evou umístil do rybárny pod Šlovicemi, jindy do Hřebečník. Setkám se dokonce i s údajem, že šlo o rybárnu slabčickou. Ach jo, vzdychnu a zatoužím po kouzelném plášti pana Viga. Moci se tak na chvíli přesunout v čase a prostoru a nahlédnout do tajů i obyčejných dní tehdejší doby … Člověk by byl hned chytřejší. Třeba mezi těmi rybárnami i pendlovali, kdo ví.
Každopádně mám těch jmen už tolik, že se v nich sotva vyznám. V polovině 18.st. mi navíc krom Šlovic a Hřebečníků začínají v zápisech figurovat i Novosedly. Další sousední dědina. Do nich se přižení Tomáš, jeden z několika synů Georga/Jiřího Kruty. A v r. 1740 tam najdu zápis i o samotném Jiříkovi. „Dne 24. July pohrzbeny Jirži Kruta chalupník spadl ze stromu zabil se dosmrty stary 54 leta“.
A tak mám konečně i Jiříkovo/Georgovo narození, byť jen dopočtem, protože v roce 1686 ho v žádné matrice nenacházím. Logicky ho hledám v té noční můře Slabce 01, protože tam je zápisů ohledně Hřebečníků nejvíce. V té, která podle mě není navíc kompletní, a do které se zapisovalo tak, že se zkrátka využilo každého volného místa – a to kdekoli. Navíc místy je inkoust úplně vybledlý a ze zápisu se dozvíme jen to, že bylo „okřtěno děťátko jménem Jan“. Zbytek chybí. Každopádně poté, co překročím hranici 17.století, mi zástupci rodu Krutů začínají řídnout. A nejen proto, že sestupná geometrická řada takové vlastnosti zkrátka má, ale i proto, že knih z tohoto období zas tolik není. V knihách Rakovník 01 nebo Čistá 01 jsou Hřebečníky sice také uvedené, ale takříkajíc menšinově. Odhadem tak 1 záznam na 100 stran.
A protože se blížím roku 1651, tedy pro geneaology důležitému milníku sepisování poddaných podle víry, navštívím (pro velký úspěch s Burešovými) ještě jednou stránky třeboňského archivu. Konkrétně dokumenty Schwarzenberské ústřední kanceláře Hluboká nad Vltavou. A tam se dozvím, že už v r. 1645 žila v Čilé rodina Jiříka Kruty (*1616). Nejstarší syn Jan (*1635) a mladší Tomáš s Jakubem. O 15 let později je u Jana, kterému je v té době již 25 let, uvedena poznámka, že byl „propusstien na hrzebeczniky od komory“. Jeho bratr Jakub pak byl propuštěný na Zbiroh a nejmladší Tomáš zůstává v Čilé. Od r. 1679 je však již uváděn „v Hradišti na gruntu“. Na stránkách obce Čilá se dozvím, že za třicetileté války (1618-1648) byla obec zřejmě vypálena, vydrancována a úplně zpustla, neboť roku 1648 hlásí úředníci Křivoklátského panství České komoře, že „sedláci z Čilé a z okolí opustili vesnici a skrývají se v lesích.“ O 3 roky později se v soupisu poddaných uvádí, že v Čilé sídlili: Adamovi, Kosovi, Žákovi, Slapničkovi a – Krůtovi. A protože ze stejného zdroje víme, že na poč. 17.st. žili v obci pouze 4 usedlí, z nichž ani jeden Krůta nebyl, je více než pravděpodobné, že se sem Jiřík nejspíš přiženil či přistěhoval. Jako obrovský bonus vnímám nalezení záznamu o narození Kateřiny (*1647) a Ludmily (*1650), dcer Jiříka Kruty a Doroty. Narazím na ně překvapivě v knihách Drahoňova Újezdu, ale bohužel jen na ně dvě. Jan (*1635), Jakub (*1641) a Tomáš (*1642) tu nejsou.
Stejně tak nemám štěstí ani s Jiřím, jehož datum narození by mělo být někdy kolem roku 1686.
A tak nakonec pomyslně skládám zbraně a přecházím do fáze třídění informací. Do bloku zaznamenávám sesbíraná data a k jednotlivým Krůtům přiřazuju jejich děti a rodiče. A teprve pak, když je vše na papíře, to celé konečně začne dávat smysl a celý ten propletenec se jako kouzlem rozmotá. Všichni Krůtové – ze Šlovic, Novosedel, Čilé, Hradiště i Hřebečníků – mají opravdu jen jediného společného jmenovatele – Jiříka z Čilé. Otce Jana Kruty (*1635), který se s manželkou Evou usadí ve šlovické rybárně a dá život přinejmenším Adamovi (*1665), Ondřejovi (*1659) a Pavlovi (*1681). Starší bratři zůstanou rybářské profesi věrní a oba zplodí několik potomků. Adamův František a Ondřejův Jiří (*1682) je v rybárně budou následovat. Jiřík po sobě dokonce zanechá 11 dětí. Mezi nimi Ondřeje a Jana. Z Ondřeje a jeho potomků jednou vzejde můj děda Josef. Zároveň ale i z Jana . Už je to tak, Marie roz. Krůtová, kterou si vzal za ženu můj prapradědeček František, je dle předpokladu mou tzv. ztrátou předků v rodokmenu. (Skutečnost, že spolu mají potomky dva příbuzní. V minulosti jsou zkrátka někteří předci těchto dvou osob stejní, a tudíž dochází k poklesu počtu osob, které jsou uvedeny v rodokmenu.)
Zavřu oči a jsem zas jako kdysi na skále nad Berounkou. Tehdy na jednom přátelském vandru před 20 lety jsem si toho líného hada zamilovala. A láska k němu přetrvala, stejně jako láska k přírodě, kamenům a samozřejmě lesu. K lesu, který byl nedílnou součástí mého dětství a snad i odjakživa. Stačilo vyběhnout z domu na jednu nebo na druhou stranu a během chvilky jsme byli mezi stromy. Do toho stejného lesa chodíval děda s babičkou každý den navečír na procházku. Do toho stejného lesa, jen o něco hlouběji, jezdívali spolu na fichtlu obstarávat včely … Tak ráda vzpomínám na „včelí maringotku“ na úpatí Skytalského vrchu, kterou děda se starším Pepíkem vlastnoručně vyrobil. Stávala u něj dřevěná lavička a já dodnes cítím ten svěží lesní vzduch a vůni rozehřátého jehličí. A slunce ve vlasech, které se skrze koruny bříz a borovic prodíralo k zemi. A vnímám ten posvátný klid a ticho sestávající jen z monotónního bzukotu včel…
Jsou chvíle, vzpomínky i věci, které se jen těžko dají popsat slovy. Jsou křehké i pevné zároveň. A zanechají v nás nesmazatelné stopy. Jen jim někdy musíme jít trochu naproti. Protože usnuly. Zůstaly zasunuté někde hluboko v srdci. Stejně jako včelín na kolečkách ….
Hřebečníky v r. 1841
rybárna šlovická 
bývalý dědův včelín
