I pamětní kniha obce vydá pár zajímavostí. Např. že 1887 byl zřízen obecní domek pro chudé občany č.p. 48, nebo že
28.9.1900 při bouřce uhodil blesk do obecního domku a zabil 59 letého Václava Vokolka a 17 letou Eleonoru Horníčkovu z Kaňku, která právě přišla na návštěvu. Nebo že již v soupisu z r. 1713 jmenuje se ve Veletově škola se školním mistrem. Zřízení školy již v tomto roce překvapuje. Důvodem snad byla skutečnost, že měšťané a majitelé dolů byli nuceni umět psát, číst a počítat ovlivnila i veletovské poddané. V roce 1775 byla ve Veletově jednotřídní škola trivialní. Stála snad v sousedství kostela se hřbitovem. V letech 1775 až 1818 na škole zdejší působili: Matěj Jankovský (pravděpodobně tchán Jiříka Vokolka), Jan Vorel a František Hromádko. A počátkem 19. st. působila v obci coby porodní bába Kateřina Vokolková, manželka Matěje. Vokolkové jsou s Veletovem spjati víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Víc než by se od obyčejného pohůnka na samém počátku mohlo čekat…
A nakonec Honzík poskládá i zbývající dílky. Můžeme tedy s čistým svědomím tvrdit, že Jiříkovým (*1775) otcem byl Josef Vokolek (*1735) z č.p. 30, který si roku 1761 vezme za manželku Alžbětu Čábelkovou.
Dozvídáme se, že zatímco si Jiřík vystavěl svou chalupu s číslem 59, na „třicítce“ zůstal jeho bratr Jan.
Jejich otec Josef získal dům r. 1757 po svém otci Václavovi (*cca 1705), který se sice v žádné matrice nenachází, ale díky smlouvám v pozemkových knihách na sto procent víme, že existoval, a že zmiňované stavení zdědil roku 1731 po svém otci Tomášovi. Tomáš Vokolek, jedno ze sedmi dětí nejstaršího dohledaného Vokolka Jana, čeledína a pohůnka (*1627) a zároveň otec Václava, narozeného na gruntu Belinovském, odkoupil tuto chalupu již roku 1701 a to od vrchnosti.
Pro zajímavost přikládáme smlouvu z pozemkové knihy týkající se Václava Vokolka a jeho statku později označeného číslem 30. Zde se můžeme dočíst, že „1731 dne 10. února Václav Vokolek dědičný poddaný špitálův sv. kříže a sv. Lazara na horách kutnách ujal jest po otci svém Tomášovi Vokolkovi chalupu kmetcí poddací sobě, Kateřině manželce, dědicům a budoucím svým ve vsi Veletově u šranku ležící za sumu hlavní trhovou 25 kop grošů“ (zdroj: Vs Veletov inv. č.2, sn. 376 -str. 331 fol. 50) *V příloze. Šlo v podstatě o selský dvůr se selskými pozemky, jeho majitelé drželi tedy i pole, což lze vidět i na mapě z r. 1840. Na tomto statku žili Vokolkové až do r. 1878. Od r. 1960 do r. 1980 pak přešla usedlost do rukou JZD Ovčáry.
Ohledně významu výrazu „u šranku“ jistotu nemáme. Der Schrank znamená samozřejmě německy skříň a die Schranke závoru, ale i zábranu, hranice, mez, mříž, zábradlí, přehradu či kolbiště. Na internetu se jako bonus dozvíme, že:
„…. při cestě svatebčanů do kostela nebo zpět, kdy si mužská chasa osobovala domovské právo na dívky ze svého středu zatarasováním cesty, se pronášely různé průpovídky, – že si dovolili utrhnout růžičku z našeho středu a tak podobně. Má to různé krajové názvy, šraňk, mýto, lícání, brána a podobně.“ Znamenalo to snad skutečnost, že byla třicítka na kraji obce, proto „na šraňku“? Nebo šlo jen o pomístní název, který nevyjadřoval nic z výše uvedeného? Honzík nakonec dotaz vloží i na genealogické fórum, kde jsou přece jen v tomto ohledu lidé erudovanější. Po několika reflexích se přikloníme k názoru, že tento pojem bude mít co dočinění právě se závorou, možná ohradou nebo bránou. A nebo s faktem, že se obmyšlená usedlost nacházela svého času na samém okraji vesnice… Závora to tedy mohla být prostá proutěná, pořízená čistě jen proto, aby zabránila husám vzít roha.
Zajímavým nápadem jedné kolegyně z genealogického fóra pak byla myšlenka, že se mohlo jednat o trvalou závoru, která mohla sloužit podobně jako zmíněné mýto – vzhledem k tomu, že se ve Veletově nacházel přívoz přes Labe, byla by tato domněnka na místě…
O skutečném výkladu slovního spojení „na šranku“ a o případné funkci závory, kterou si s tímto spojujeme, se bohužel můžeme jen dohadovat…
A jak to bylo s prvním Janem Vokolkem? První zmínka o tomto jménu ve Veletově pochází ze Soupisu poddaných podle víry z roku 1651, kdy žil Jan jako pohůnek na statku u Tomáše Řepy. Existuje jistá pravděpodobnost, že tento Jan získal své příjmení po svém ekonomickém postavení… Dle původního výkladu slova totiž Vokolci chodili střídavě, tedy „po vokolku“, jíst k jednotlivým hospodářům. Je možné, že Jan Vokolek byl dokonce prvním držitelem tohoto příjmení ve Veletově vůbec, a že se jeho rodiče Vokolkovi vůbec nejmenovali…
Dle gruntovnic koupil Jan r. 1658 za velmi nízkou sumu jakési „spáleniště“ (patrně rozbořený grunt po třicetileté válce, nebo po velkém požáru, který ji roku 1610 předcházel). Spáleniště o 12 let později prodal a koupil statek od Kateřiny vdovy Benešové, který byl zvaný „Belinovský„. O tomto stavení víme, že se jednalo o nynější číslo popisné 42, a že po jeho smrti připadl Janovi ml. (*cca 1655). Zde žili s jistotou Vokolkovi do 1. poloviny 19. století.
A ačkoli byl Jan „Pohůnek“ na počátku jen obyčejným mladším čeledínem, pro budoucnost rodu Vokolků měl zásadní roli a význam. Vždyť bez něho by vokolkovské geny neměly šanci se dál šířit a rozpínat se do okolí… Veletov se některým z nich stal minimálně po dobu 370 let jejich domovem. Kolébkou, náručí, ostrovem. Zkrátka místem, kde migrace obyvatel byla malá a pokud nějaká probíhala, pak snad jen s obyvateli těch vesnic, které patřily kutnohorskému špitálu. Proto bylo ve vsi poměrně dost nežádoucích příbuzenských sňatků. Snad i proto, že po skončení 30leté války všeobecně obyvatelstvo prořídlo a jednotlivá panství si své poddané hlídala. Výhost (čili povolení k vystěhování) se uděloval výjimečně a ti, kteří zběhli, byli i násilím přiváděni zpět. K jisté změně došlo až po r. 1848, kdy orientace veletovských byla směrována na Kolín.
I do rodu Vokolků zasáhlo jisté genové oživení a to v r. 1866, kdy si Jan Vokolek vezme Rosálii Bittmanovou z Polních Chrčic a usadí se v Býchorech. Čerstvá okysličená krev tak koluje napříč dalšími generacemi a dá vzniknout a vyniknout nemálo osobnostem.
Na pravém břehu Labe, kousek od Kolína, kde se v minulosti řeka často vylévala z břehů, na jakémsi pomyslném ostrově, odříznutý od světa, leží svatý Veletov….
A čím jiným se rozloučit, nežli úryvkem Vokolkových veršů …..
Tak… tak… tak…
Tak jako kámen vypadlý
z prasklého prstenu hřbitovní zdi.
Vždy v cizím ukrytý, stále na zapřenou.
Rozevřenou brankou skřípavě protahuje
a průvany kvílí mezi náhrobky.
Leží o slůvko dál. Stín ukázal
a v marném gestu hledal cestu. Tam.
Kamenem zatížený osud.
Tak… tak… tak…
Stále tak. Tak jako
kamenný sebeklam
do nízkých oblak rýsující
nečitelný monogram.
Nejprve otisknuto do pečetě,
později zašlapáno do prachu.
