Jak však ze záznamu o sňatku Jana a Rosálie zjistíme, Jan byl synem zemřelého Václava Vokolka z Veletova 59. A od této chvíle Veletov v podstatě už neopustíme… Než však i poslední dílek zapadne do skládačky, uběhne skoro měsíc. Narození Václava (*1809) Jiřímu Vokolkovi a Kateřině roz. Pošíkové dohledáme ještě snadno, stejně tak i záznam o jejich sňatku v r. 1799, pak se vše začne tak nějak „lehce“ komplikovat. Protože v době svatby bylo Jiříkovi 20 let, snadno si dopočítáme, že by se měl narodit někdy kolem roku 1779. Jenže ouha, konárovické matriky neobsahují zápisy pro Veletov z let 1762 – 1781, tudíž nám vzniká nepříjemné, téměř dvacetileté, vzduchoprázdno. A protože Jiří nebyl jediným Vokolkem, který začátkem 19. st. ve Veletově žil, museli bychom tím pádem opravdu čarovat, abychom určili, kdo vlastně byl Jiříkovým otcem. Protože inkriminovaný svatební zápis o otci bohužel mlčí. Poslední nadějí jsou pozemkové knihy. Než se však vydáme do archivu, vypíšu poctivě všechny Vokolky před rokem 1762, na které narazím. A to až do roku 1651, kdy se v Soupisu poddaných podle víry, objevuje jméno Jana Vokolka, čtyřiadvacetiletého čeledína a pohůnka u sedláka Tomáše Řepy. Poté co ve studovně SOA Praha objednám příslušné archiválie a co přede mě archivář vyskládá čtyři objemné knihy, pustím se do focení. Po šesti hodinách a asi 3 500 ofocených stranách starobylého textu veletovských knih, přebírá svou část spolupráce kolega Honzík, expert na čtení. A tak nakonec díky několika nalezeným smlouvám to všechno začne i dávat smysl. Roku 1814 předává Alžběta Vokolková svému synovi Janovi chalupu. A Jan, jak tehdy bylo zvykem, vyplácí svým sourozencům. Mezi nimi i pro nás důležitému JIŘÍKOVI. Dále víme, že Jiřík r. 1804 (tedy 5 let po sňatku s Annou Jankovskou) kupuje chalupu „na obecním placu předtím vystavěnou“, které je přiděleno číslo 59. Zjišťujeme, že se tato chalupa nacházela mezi dnešními čp. 22 a 23, a že jej r. 1950 ho postihla demolice a číslo bylo přiděleno jiné novostavbě.
Celé to nicméně krásně koresponduje se zápisem o narození Jiříkova prvního syna ještě na čísle popisném 28 v r. 1800. Protože tehdy chalupa č. 59 ještě nestála. To až za tři, čtyři roky…
Ačkoli máme potvrzení o Jiříkově působení na čp. 59 a víme také, že jeho bratrem byl Jan a matkou Alžběta, a že pozemek, na kterém s manželkou Annou postavili chalupu, měl rozměry 29 a 3/4 krát 26 loktů, pořád ještě nemáme představu o jeho otci. Než se dopátráme nějakého výsledku, prolustruju alespoň internet ohledně nějakých informací o Veletově. Krom klasických informací z wikipedie, že např. první písemná zmínka o obci pochází z roku 1306 a že v současnosti zde žije kolem 300 obyvatel, se dozvíme i to, že mezi technické památky patří Veletovský mlýn nacházející se nedaleko obce, ovšem v současnosti veřejnosti nepřístupný. Že v okolí Labe v prostoru slepých ramen se nachází významný strom Dub pod Slivenčí a že se zde vyskytují početné nivní louky s pozůstatky původního lužního lesa a nejvýznamnější lokalita tohoto typu se nachází v její východní části u Záboří nad Labem a je chráněna jako přírodní rezervace Na hornické. O samotě Hornická jsou nejstarší zprávy v 16. století, kdy se vzpomíná její prodej v roce 1584 sedlákem Jiřím Koutem ze Svaté Kateřiny obci Veletov. Tento prodej stvrdil 9. července téhož roku císař Rudolf II. Později zde bylo obydlí rybáře a hlídače luk a také polního hajného. Kterým byl svého času i Jan Vokolek, jeden z mnoha vedlejších předků Václava Vokolka spisovatele. Poté se zde na delší dobu usídlili i Vokolkové rybáři. Mimochodem povinností veletovských poddaných v 16. st. bylo „ryby z Labe na Hory nositi„, avšak oni prý s nimi častěji do Kolína chodili.
Ale vraťme se na začátek, do dob, které autor publikace „VELETOV od starodávna do současnosti“ nazývá oním starodávnem … Ve Schneiderově rukopise se praví, že Veletové byli slovanský kmen, z něhož nejspíše pocházel Sámo. A ten že některé příslušníky přivedl s sebou do Čech z jejich franckých sídel. Základem je staročeské jméno Velet, Velen, a s příponou -ov, -ův značí majetek Veletův. Roku 1482 byla ves Veletov postoupena šepmistrům a radě na Horách Kutnách k jejich špitálům sv. Kříže a sv. Lazara.
Roku 1616 Veletov vyhořel i s kostelem a 10 lidí zahynulo. Jiných nemálo opáleno a do Hory Kutné do špitálu převezeno. Nicméně ve válce třicetileté neutrpěla ves, která nebyla přímo na ráně vojenskému řádění, takových škod jako jiné vsi v okolí. Silnice tu totiž ještě nebyla, jen špatné cesty a na druhé straně řeka s přívozem. V nejstarších dobách bylo kolem veletovské návsi několik dřevěných chaloupek, protože vesnický stavebník byl odkázán na materiál snadno dostupný a opracovatelný a tím bylo dřevo. Chaloupky měly stěny ze sloupků a ty byly vypletené proutím. V r. 1651 bylo ve vsi 6 sedláků, 2 selky vdovy, 5 chalupníků a 2 chalupnice vdovy, dále mlynář Šusterka a 1 rybář. V soupisech poddaných z této doby se setkáváme s výrazem „děvka“, který ovšem nebyl míněn hanlivě, nýbrž vyjadřoval věcné pojmenování děvečky. U mužů se zase občas setkáme s dovětkem řečený. Bylo to z toho důvodu, že muži si mnohdy změnili své příjmí, v té době ještě nestálé, po chalupě, kterou koupili, nebo kam se kupříkladu přistěhovali k pozůstalé vdově po předchozím obyvateli. Takový případ však u Vokolků nezaznamenáváme.
V r. 1654 se ve Veletově chovalo 29 koní, 11 volů, 62 krav, 52 jalovic, 77 prasat a 1 ovce. Ovce se zřejmě nechovaly proto, že stálým zaplavením luk povodněmi, trpěly motolicí ovčí.
Po staveních ze sloupků a proutí přišly na řadu konstrukce roubené a ještě později pak sušené cihly čili vepřovice. Střechy se pokrývaly rákosem, trávou a drny. Na kostel a školu byl však použit šindel. Svítilo se loučemi, a to ještě po r. 1900. Chlévy bývaly dřevěné a tmavé, jam a sklepů na ukládání obilí nebylo, protože jim hrozila potopa.
Ve Veletově stávala kovárna, snad opět od starodávna. Stavení mělo č.p. 36 a toto číslo si zachovalo dodnes. My se s ní setkáváme v r. 1779, kdy si Jiřík Vokolek bere na tomto čísle žijící Annu Jankovskou, dceru zemřelého veletovského kováře Matěje.
A protože kovářské řemeslo bylo spjato se zemědělskou výrobou, říkalo se: „Bez kováře nezaseješ, bez kováře nesklidíš.“ Navíc měl kovář ještě jednu úlohu, vedle babek kořenářek byl další osobou, která se vyznala v léčení. A to nejen koní a dobytka, ale i lidí. Léčil hlavně zlomeniny, vykloubeniny a nehojivé boláky. Matěje Jankovského vyučil kovářem r. 1769 Jiří Semelka, a tak začal kovářský rod Jankovských ve Veletově, který tady kovařil 200 let. V knize „Týnečtí a vůkolní kováři“ od Josefa Vlastníka se dočteme také to, že Matěj Jankovský byl zapsán jako jeden z prvních učitelů na veletovské škole a že Jankovští byli a jsou opravdu starý veletovský rod.
V obci byla také pastouška, obydlí obecního pastýře, který pásl společný dobytek. Brzy ráno ho pak hnal po průhoně (=široké cestě) pod Stráň, kde bývaly obecní pastviny. Veletov se mohl dále chlubit krčmou, která patřila kutnohorskému špitálu a snad se sem vozilo kutnohorské pivo. Byla tu i palírna, kde hospodařil Žid. Než došlo k pěstování řepy cukrovky a potažmo k vybudování cukrovarů (až do 19.st.), sladilo se medem, a proto bylo ve Veletově hodně včelařů. Uvádí se, že téměř na všech gruntech. Na polích se pěstovalo obilí, proso, hrách, len, tuřín. Časem se rozšířilo pěstování brambor a jetele a r. 1840 se začalo se setím řepky a poté cukrovky. Nakonec pěstovali veletovští hodně čekanku. Průměrná sklizeň bývala trojnásobná. Čili z jednoho zrna tři – opsáno doslova. Oralo se mělce, hnojilo se málo, protože dobytek se pásl celé léto až do mrazů.
Mapovou přílohou stabilního katastru z r. 1839 se staly indikační skici s vyznačením jména, polohy, čísla popisného usedlostí, luk, polí lesů, vodstva a cest. Např. Na Průhoně byla posledním stavením palírna kořalek, čp. 60, dnes zde stojí Svijanská krčma. Průhonská cesta byla široká a jistě zabírala prostor hřbitova (nový byl vystavěn r. 1897). Okolo ní byly pastviny a ze Stráně šly tehdy silné prameny. Blízko Bašt byla postavena fořtovna (čp.47). Stávala zde také cihelna a U Převozu byla dřevěná budka, kde se zdržoval převozník, aby viděl na druhý břeh. Na levé straně s okny k Náhonu byla dřevěná „do sekery“ postavená rybárna se zahradou. O povodních byl břeh odplaven a rybárna zmizela. Za starodávna se této skupince baráčků U převozu říkalo „Veletovek“.
Co se týče cest, existovala tehdy tzv. Stránská cesta, která vedla z Týnce po hřebeni Stráně až ke hradišti na Oldříši. Z této spojovací cesty se v nejvhodnějším místě sestupovalo strmým žlebem a pokračovalo do Veletova. Tato cesta se nazývala Hradecká, protože vedla až do Hradce Králové. Spojení do Konárovic vozovou cestou zůstalo dodnes. Bývala to cesta dosti rušná, hlavně o nedělích, kdy věřící chodívali do konárovického kostela, protože veletovští bývali velice zbožní. Proto se Veletovu říkalo „Svatý Veletov“. V samotném Veletově stával „od starodávna“ údajně nevzhledný kostel, s přilehlým hřbitovem, který však lehl popelem. Dnes zde stojí kostel nový, pseudorománský a vybudovaný v letech 1900 – 1903.
Z poznámek jistého pana Němečka víme, že: „…. veletovská záduš (církevní majetek) byla bohatá, měla hodně pozemků a lesů a na hotovosti dosti peněz. Starý kostelík bez věže byl proto zbourán. Když byla sloužena poslední mše, každý přítomný dostal něco na památku ze starého kostela a hned ten den 16.6.1895 se začalo s bouráním.
